Spálené sochy ve Tvaru

Kočky rozmlžené přeostřené do fantasmagoriské exaktnosti. Tak zní podtitul recenze knihy Spálené sochy, kterou v letošním dvanáctém čísle literárního časopisu Tvar publikoval Josef Prokeš.

Z textu kritiky:

(…) Jazyk této sbírky povídek je nesen noblesně spisovnou češtinou, od níž se působivě odrážejí osobité dialogy a v promluvách postav perlí charakterizující přirovnání („zbytečnej jak vrata vodprázdnýho chlíva“, „lahve stály pevně jak sochy na Velikonočním ostrově“). Text působivě zlidšťují detaily, třeba leklá ryba, od které pak hrozně smrdí ruce. (…)
Text recenzované sbírky povídek nikde není prvoplánově vtipný, takže u čtenářů Haliny Pawlowské by neuspěl. Ale má schopnost nazírat skutečnost jaksi posunutě, neříkám vyšinutě. Posunutě oproti běžné optice do rozmlžené přeostřenosti, do fantasmagorické exaktnosti, jako kdybychom mikroskopem sledovali maškarní bál koronavirů. Takže se to nečte snadno. Musíme být ostražití, abychom nepropásli bludně rozestřené ledovcové balvany jednotlivých motivů, kdy kamera jako bezděky zaostří na detail, jehož význam si uvědomíme až posléze.
Možná jsou vrcholné povídky v této sbírce až přespříliš komplikované ve složitém předivu motivů a náznaků. Podobně pracoval s kompozicí svého času Ladislav Fuks. Proti gustu žádný dišputát, ale plédoval bych spíše za údernou a překvapující jednoduchost. Chce to zkrátka neuspěchané čtení. Pak to ovšem stojí za to.